Jdi na obsah Jdi na menu

Srnec obecný

Srnec obecný (Capreolus capreolus)

Je hojně rozšířený sudokopytník čeledi jelenovitých. Z evropských druhů jelenovitých je nejmenší.
Srnec obecný je relativně malým zástupcem své čeledi. Dosahuje hmotnosti mezi 15–35 kg a v kohoutku měří 65–75 cm. Ocas je velmi krátký (2–3 cm) a sotva viditelný. Přes léto má jeho srst až mírně rezavo-červený odstín, s koncem roku však narůstá nová zimní srst a její zbarvení znatelně tmavne (srnčí zvěř přebarvuje). Samci mají relativně krátké parůžky, které mohou u jedinců v dobrých podmínkách dorůstat až do délky 25 cm. Každým rokem, v rozmezí od října do listopadu, shazují samci své parůžky a na jaře příštího roku jim narůstají nové, které jsou zpočátku pokryté jakousi sametovou vrstvou, která se nazývá lýčí a vyživuje parůžek při vývoji a růstu. Po dokončení vývoje parůžku srnec vytlouká – zbavuje parůžek odumřelého lýčí otíráním o slabé kmínky stromů nebo keřů (podle druhu stromu nebo keře se odvíjí odstín parůžku např. na jižní Moravě mají srnci světlé parůžky a v Beskydech nebo ve výše položených lesích mají srnci obvykle parůžky tmavší). Srnčí paroží může být jednoduše zašpičatělé, ale stejně tak může mít naopak 4–6 výsad. Takže to může být špičák, vidlák, šesterák, výjimečně osmerák (čtyři výsady na jednom parůžku) nebo raritní srnec s různě nepravidelně deformovaným a členitým parožím. Srnec své parůžky shazuje v listopadu a prosinci. Při poranění pučnic parůžků, někdy však i v důsledku poranění varlat vznikají v paroží srnčí zvěře abdormity, tzv. parukáři s houbovitým parožím, které zůstává trvale v lýčí a vývrtkáři s pokrouceným parožím. Velmi vzácně je možno narazit na srnčí albíny. Ti v důsledku své vady často trpí i špatným zrakem a jsou světloplaší. Mezi myslivci se traduje, že zastřelit srnu-albína přináší smůlu, respektive, že kdo zastřelí srnu-albína, do roka zemře.

Srnec obecný žije v lesích, za soumraku, kdy je nejaktivnější, velmi často navštěvuje zemědělskou krajinu a často proniká až na okraje měst. Obývá prakticky celou Evropu, ve velkém počtu chybí pouze na severu Skandinávie, zasahuje také až k pobřeží Kaspického moře a na území Malé Asie.

V České republice se jedná o nejhojnějšího sudokopytníka. V roce 1970 byla jeho početnost odhadována na 198 000 jedinců, v roce 2006 již na více než 300 000 jedinců (nejvíce od 60. let 20. století).

Srnčí se živí zejména nejrůznějšími bylinami, občas požírá také různé plody. Zvláště v oblibě má přitom mladé výhonky trav s vysokým obsahem vlhkosti. Srnec obecný je relativně plachý a při ohrožení se často ozývá bekáním, tedy zvukem podobným psímu štěknutí. Srnčí zvěř žila původně samotářsky ve světlých lesích a lesostepní krajině. Později osídlila kulturní krajinu, zvláště pole, kde se sdružuje do početných stád, která však nemají přísnou sociální strukturu. V nebezpečí srnčí varuje bílou skvrnou na zadku - obřitkem. Podle tvaru obřitku lze rozlišit pohlaví srnčí zvěře v zimním období, když srnci nemají parůžky, srnec má obřitek eliptický, zatímco srna pravidelně kulatý.

Samice pohlavně dospívají ve věku 16 měsíců. Samci jsou polygamní a v polovině července začínají bojovat o přízeň samic. Do listopadu se zárodek prakticky nevyvíjí (latentní březost). Podle některých zdrojů se v listopadu neoplozené srny páří s mladými srnci, kteří nebyli připuštěni k říji v obvyklém čase staršími a silnějšími samci, zárodek se poté vyvíjí normálně – toto však nebylo potvrzeno. V květnu až červnu rodí srna obvykle jedno, někdy dvě hnědá, bíle skvrnitá mláďata (srnčata).

Srnčata zůstávají několik prvních dnů nehybně skryta v husté vegetaci, kam je chodí matka několikrát denně krmit. V tomto období jich je mnoho zahubeno sekačkami, myslivci se tomuto snaží zabránit spoluprací se zemědělci – procházením luk před senosečí, nalezená srnčata odnáší do křovin tak, aby na nich nezůstal lidský pach. V případě, že samice zaregistruje v jejich blízkosti člověka nebo nějakého dravce, se často stává, že svá mláďata opustí. Srnčata s matkou zůstávají celý rok, až do příštího porodu. Nepoučení lidé ročně v lesích seberou mnoho srnčat, protože je pokládají za opuštěná. Pokud se jim rychle nedostane odborné péče, srnčata obvykle uhynou, protože jim kravské mléko působí těžké zažívací potíže. Vhodnější potravou by bylo mléko kozí. Zatímco odchované srny v zajetí zkrotnou, srnci samčího pohlaví se po dosažení dospělosti stávají agresívními a mohou vážně zranit i člověka. Ve volné přírodě se dožívá srnec maximálně 10 let, v zajetí žije i 15 let.

( zdroj Wikipedie )

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář